Součastní draci
Skuteční draci
„Téhož roku dne 8. října jednu chvíli, totiž při
západu slunce, bylo viděti jakousi obludu, draku podobnou, jak letí
přes celé Čechy i přes mnoho jiných míst. Potom však mnozí viděli jiné
znamení, velmi jasné, v jitřní hodinu.“
Tak praví stručně jeden z nejstarších českých kronikářů, Kanovník
Vyšehradský, k roku 1130. A aby toho nebylo málo, dodává v roce 1138:
"Dne 26. února po západu slunce bylo spatřeno po celých Čechách
jakési znamení v podobě draka, jak letí na západ, a náhle zmizevši,
zanechalo za sebou načervenalá znamení.“
Co to vlastně viděl náš výtečný kronikář? Nějaké astronomické UFO, meteor, nebo opravdu draka?
Renesanční sběratelé kuriozit
Stručné zprávy tohoto druhu odedávna zneklidňují všechny fantasty a
provokují vážné vědce. Prostě ten nebo onen viděl to a to; nic více a
nic méně. Český středověký kronikář není první ani poslední.
Skutečným zakladatelem drakovědy s náznaky vědecké disciplíny je
jistý Ulysses Aldrovandi, autor knihy Serpentum et draconum libri duo z
roku 1640. Zajímal se i o jiné všelijaké potvory, zrůdy a nestvůry; a
pro nás je konečně zajímavé, že měl prý ve sbírkách i vycpaného draka.
Ten měl být nalezen již roku 1551, dávno před narozením Aldrovandiho,
měl na délku asi dva metry, měl drápy, na těle načernalé a zelené
šupiny, na dlouhém ocase pak šupiny žluté, na zádech křídla a v tlamě
zuby. V některých detailech zvláštním způsobem připomíná pravděpodobný
vzhled draka, jak jsme ho rekonstruovali v Pevnosti č. 9.
Ještě slavnějšího vycpaného draka vlastnil prý kardinál Barberini.
Tento drak byl zabit ptáčníkem Laniem nedaleko Říma roku 1660. Došlo k
tomu tak, že ptáčník si vyšel na ptáky, a spatřil "draka velkého jako
sup". Ptáčník na draka zaútočil, došlo k boji, ve kterém ptáčník vyhrál
a drakovi podřízl hrdlo. Ale pozor - ptáčník ještě téže noci zemřel v
důsledku otravy. Na místo boje se vydali zvědavci, kteří zde nalezli
dračí hlavu, která se pak stala základem Barberiniho vycpaniny. Tento
drak byl mnohokrát vyobrazen, nutno ovšem dodat, že autentická má být
jen hlava.
Na skok do Ameriky...
Z nesčetných pozorování podivných tvorů se zaměřuji výlučně na velké
létající plazy. A kupodivu, od dob renesančního draka, kdy by
odvážnější fantasta ještě mohl přežití draků předpokládat, jich stále
není málo ani v době podstatně novější.
Časopis Zoologist z r. 1868 uvádí, že v Chilském Copiapu:
"včera, po páté hodině odpolední, když shromáždění horníci čekali na
večeři, viděli vysoko ve vzduchu něco podivného. Obrovský pták, který
vypadal jako temný bouřkový mrak, přehnal se nad zástupem neobyčejně
rychle, ale přesto si lidé i v té krátké chvíli stačili všimnout
zvláštní stavby jeho těla. Vlastně to ani nebyl pták, ale jakási
okřídlená létající příšera. Pera křídel byla šedavá, hlavu měl netvor
strašidelnou, kulatou, podobnou lidské, s velkýma očima jako řeřavé
uhlíky, neopeřené tělo připomínalo spíše obrovského hada pokrytého
šupinami, které se leskly při západu slunce."
Jiný skvost pochází z roku 1898, Tombstone, Arizona, listu
Tombstone Epitaph:
"dva lovci zastřelili v poušti bytost, která vypadala jako neuvěřitelně
obrovský aligátor s křídly. Měla prý osmadvacet metrů a rozpětí křídel
bylo více než dvojnásobné. Po těle měla šupiny, na křídlech pak peří.
Tlama byla obrovská s ostrými zuby."
Zde je ovšem třeba poznamenat, že ti dva výtečníci byli lovci, a
proto lze historku také řadit mezi mysliveckou latinu, zejména co do
velikosti tvora... ale popis je rozhodně zajímavý, protože znalost
Archeopteryxe nebo něčeho podobného lze těžko čekat v Tombstone na
konci 19. století.
Konečně pro milovníky draků se čtyřmi končetinami lze uvést hodně
podezřelou historku, podle které roku 1909 vyhlédl John Mc Owen, farmář
v New Jersey, ve dvě ráno z okna, a "nevěřil vlastním očím. Na břehu
nedalekého potoka stál obrovský tvor - nejdřív jsem si myslel, že se
jedná o velikého orla - a díval se přes cestu. Když jsem se podíval
pozorněji, zjistil jsem, že docela určitě nejde o žádného známého
ptáka, protože jeho hlava se spíše podobala hlavě koně. Křídla měla
potvora dlouhá a silná, nohy krátké, a navíc byly čtyři. Tvor stál na
delších zadních, přední měl pokrčené před tělem, připomínaly spíše
ruce. Křik, který vydával, byl hrozný, spíš něco mezi vřeštěním a
pištěním." Tuto příšeru prý vidělo víc lidí; nějací manželé to
sledovali zblízka asi 10 minut. Příšera prý byla pokryta šupinami,
dlouhými okolo 60 centimetrů. Po několik dní později se přestala
zjevovat.
Soví muž z Cornwallu
Hodně oblíbená a slavná záhada prošla v sedmdesátých letech 20.
století lecjakými novinami. V roce 1976 ho viděla dvanáctiletá June
Mellingová a její mladší sestra Vicky na věži kostela. Napřed se zdálo,
že je to sova, ale pak se zpod křídel vysunuly ruce a držely uloveného
králíka, které nesly kořist k zobáku, kterým tvor králíka pak rozerval.
Tvor byl znovu viděn o tři měsíce později na smrku, opět dvěma
dívkami o něco staršími:
"Viděly jsme sovu na špici stromu, byla určitě větší, než dospělý
člověk. Držela se rukama větve, což se nám napřed zdálo legrační, ale
najednou na nás padl strach. Pták si nás prohlížel zlýma červenýma
očima, potom obrátil hlavu na druhou stranu, rozepjal perutě a úplně
neslyšně zmizel ve tmě."
Druhá svědkyně, Barbara Perryová dodala:
"Byl to zkrátka ohromný pták s velkýma ušima a rudě zářícíma kulatýma
očima. Ty oči měly krutý výraz... nejpodivnější ale byly záhadné ruce,
skoro bych řekla, že lidské."
Pak to viděla ještě řada dalších svědků po dobu dvou let; k popisu
lze připojit stříbřitě šedivé peří, které pokrývalo i pařáty, z nichž
vykukovaly ostré dráp. Všechny zprávy jsou z malého prostoru 10
kilometrů čtverečních. Tvrdilo se, že je to mimozemšťan, nebo nějaký
vtipálek v kostýmu. Problém je, že podle všech svědků ten tvor opravdu
létal. „Ruce, které se vysunuly zpod křídel“ mohou také klidně
odpovídat drápům na křídlech, která lze u draků důvodně předpokládat,
ale která moderní dětský pozorovatel nemohl předpokládat, protože ptáci
rozhodně nejsou schopni nic do křídel uchopit. A také, že pokud
vzpomeneme na vhodný terén pro draky, pobřežní útesy patří mezi
nejnadějnější. Samozřejmě, nelze doufat, že by v tak obydleném místě
létající plazi skutečně přežili; spíše se mohlo jednat o výjimečný
exemplář, který zabloudil zdaleka, a našel vhodné místo k přežití...
Kongamato
Nejpovážlivější ze všech příběhů o současných létajících plazech se zdá být legenda o africkém tvoru jménem Kongamato.
Chronologicky první na něj narazil Frank H. Melland v roce 1923,
kdy slyšel od domorodců, že „vypadá jako krokodýl s blanitými
netopýřími křídly.“ Nemá peří, má zuby, délka je asi dva metry. Hlava
je bílá a připomíná lebku. Místo – prales Džiundu, tam, kde se
setkávají hranice Angoly, Zambie a Zairu. Když ukázal domorodcům
obrázek pterodaktyla, pravili, že je to kongamato.
Markýz de Chatteleux v Zambii v téže době lovil. Dozvěděl se o
kongamatu od anglického úředníka, který mu s anglickým klidem oznámil,
že „v Džiundu žijí pterodaktylové s rozpětím křídel sedm stop“. Dalším
pátráním zjistil, že domorodci skutečně zvíře znají, a má prý krvavě
rudou barvu.
Americký zoolog Ivan Sanderson pak spatřil v pohoří Assumbo v
Kamerunu na vlastní oči v roce 1933:
„jak přímo na mně letí něco podivného, velikosti orla. Ostrá blanitá
křídla svištivě roztínala vzduch, ohromná tlama byla roztažena do
zlomyslného úšklebku, který roubil bílý půlkruh ostrých zubů….když jsem
se opět otočil, zvíře bylo pryč.“ Dříve, než padl soumrak, přeletěl
okřídlený ještěr znovu nad řekou, ale opačným směrem; při tom dokonce
zaútočil neúspěšně na Sandersonova druha George. Pak se ztratil kdesi v
močálech. Tento pán rovněž mluví o pterodaktylovi.
Lovec Pitman o kongamatu v roce 1942 slyšel opět – a v pralese
Džiundu.
V roce 1969 se do pralesa Džiundu vydal náš český badatel, Jaroslav
Mareš. Netvrdí nijak vehementně, že něco opravdu viděl, což mu slouží
ke cti. Vypráví, že „zpozoroval v koruně stromu nezvyklý předmět. Když
jsem se podíval pozorněji, poznal jsem zabitou antilopu, kterou do
koruny vynesl levhart. Levharta jsem ale neviděl, jen zabitá antilopa
zůstala. Rozeznal jsem cár zkrvavené kůže, visící z větve, a protáhlou
hlavu, ohlodanou až na kost, ležící na větvi tak, jakoby zvíře
odpočívalo. Chtěl jsem se k nálezu přiblížit, ale v tom jsem uviděl
brouka goliáše…“ a když se ohlédl zpět, údajná „antilopa“ už tam
nebyla. Zpětně pak dospěl k názoru, že teorie o antilopě je divná;
levharti prý netahají antilopy na stromy, když nemusí, a hlavně je
nelikvidují během pár minut beze ztrát. Mohl si asi na těch třicet
metrů splést mrtvou antilopu s živým kongamatem… a to je celé.
Velkolepé finále legendy pochází z roku 1978, kdy prchala pralesem
Džiundu parta černošských žoldáků, kteří vyrabovali Kolwezi. Poslední
přeživší voják – který zemřel krátce po podání svědectví na vyčerpání a
četná zranění, jako v každém podobném příběhu – vypověděl, že byli
napadeni asi čtyřmi kongamaty. Tento příběh, který převyprávěl právě
Jaroslav Mareš, je dost dlouhý; jádrem je, že kongamata, vypadající
jako jasně červený Dimorphodon macronix, útočili na vojáky ze vzduchu
prudkým náletem. Kapitánovi, napadenému několika útočníky najednou,
bestie utrhly hlavu, a též mu probodly srdce dlouhým drápem na křídle.
Tělo však nedokázaly odnést, a zapadlo do bažiny. Z pěti vojáků přežili
útok dva; jeden z nich zemřel ještě po cestě.
Pro úplnost zbývá dodat, že další létající ještěři se možná
vyskytují i v Namibii; kde je marně hledal předseda kryptozoologické
společnosti Mackall; ti by měli být o dost větší, a spíše podobní
Queztalcoatlovi.
Kruh se uzavírá...
Dnes jsme začali překvapivým pozorováním středověkého kronikáře.
Nepodobá se jeho popis přesně tomu, co mohli vidět čtenáři drakovědného
seriálu na vlastní oči v létě 2003 nad Lipnem, zachyceno televizními
kamerami? Stále totiž nelze vyloučit suché konstatování, že to, co
vypadá jako letící ohnivý drak je letící ohnivý drak....
Stojíme u klíčové otázky, kterou naše putování začalo. Létající
dravý ještěr existoval v minulosti země zcela určitě; v lidských mýtech
je nepřetržitě přítomen ve všech známých civilizacích od dob, kam až
sahá lidská paměť; existuje celá řada zpráv, podle kterých draka viděl
mnoho zcela na sobě nezávislých pozorovatelů; a konečně máme celou řadu
příkladů tvorů, kteří přežili z pravěku do doby zcela nedávné, nebo
dokonce až do současnosti.
Přesto konečný důkaz nalezení draka v současnosti, nebo spíše v nedávné minulosti, stále vědě chybí. Možná čeká právě na vás...